Scénář: Matt Fraction
Kresba: David Aja

O téhle sérii jsem hodně slyšel. Mnoho lidí ji miluje, považuje za výjimečnou záležitost a v podstatě je na ni slyšet tolik chvalozpěvu ze všech stran, že vypadá, že je nemožné tento komiks nemít rád. No, bohužel je.

U Hawkeyeho nejde nezmínit kresba. Vizuálně je to opravdu pěkný komiks, který kombinuje určitý retro styl, v němž postavy vypadají na dnešní komiks dosti placatě, ale zároveň je to nakreslené tak zručně a s tak akorát detaily, že postavy (minimálně jejich mimika) působí velice živě. Druhá věc je, že se tu ve spolupráci se scénářem vizuálně jakože dost experimentuje. Tenhle komiks se třeba může pochlubit proměněnou nominací na Eisnera za nejlepší samostatné číslo, který je celý vyprávěný z pohledu Hakweyova psa. A tohle vizuální experimentování mi nijak zvlášť nesedlo, resp. mi nepřišlo kdovíjak zajímavý a hodný větší úcty.

V Hawkeyovi se hodně skáče v čase, máme tu třeba hned tři časové linie, které se rychle střídají, aby se neobvyklým způsobem vyprávěl příběh. Ten samotný je obvykle prostinký, což by mi nevadilo, ale vadilo mi to, že jsem se kvůli stylu komiksu sem tam „ztratil“ a musel se vracet, jestli jsem to správně pochopil. Komiks o psovi sice pěkně ukazuje vnímání čtyřnohého zvířete, ale prostě to na mě neudělalo kdovíjaký dojem, protože – opět – byl příběh jednoduchý a tohle všechno už jsem v komiksu viděl. Konkrétně myšlení zvířete je krásně ukázáno v WE-3 (MY-3) od Granta Morrisona, různé speciální smysly jsou třeba parádně rozkresleny v Daredevilovi od Marka Waida (kterým bych řekl, že se Hawkeye dost inspiroval).

Vizuálně je ale Hawkeye pro mě fajn. Ne úžasný a výjimečný (ale to může být tím, že vizuální složku nedokážu kdovíjak docenit), rozhodně ne natolik, abych mu odpustil další věci – a to je absence pořádného příběhu. U superhrdinského komiksu je normální, že scénář často slouží spíš jen k tomu ukázat fajn akční scény, ale jeden z hlavních důvodů, proč superhrdinský komiks čtu, jsou zajímavé postavy a interakce v tom šíleném světě, ve kterým je normální dát si slipy navrch a vzlítnout do oblak mlátit podobně postižený jedince. Takže tady jsem se i podle reakcí těšil na zajímavý pohled na Hawkeye a jeho kamarády. Jenže ouha, ono to dost klouže po povrchu. Ano, Hawkeye je cool, Kate Bishop je cool, padouši jsou cool, sousedi a další vedlejší postavy jsou divní… ale to je vše. Hawkeye je takový trochu loser, ale nikde jsem nezahlíd důvod k tomu, proč je furt tak zachmuřený. Sem tam zahlídneme nějakou tu motivaci (a to spíš u vedlejších postav), ale to mi nestačilo. Kate je  ze všech nejvíc cool a je fajn, že dokáže setřít Hawkeyeho, ale i tak o ní po 11 číslech nevím v podstatě nic. Teda kromě toho – už jsem to zmínil? – že je děsně cool.

Je mi to vážně líto, ale Hawkeye je u mě průměrný komiks, který jsem se často nutil číst. Hezky vypadá, je šíleně cool (už naposled, slibuju), ale příběh ani postavy nepředstavují nic, co by mě zaujalo.

6/10